70 % manažerů na nejvyšších pozicích aktivně uvažuje o odchodu, aby ochránilo své duševní zdraví. Co to říká o tom, jak definujeme úspěch?

Touha dosáhnout více je hluboce lidská – tato hnací síla stojí za vznikem pokroku, inovací i osobním růstem.

Proč ale čím dál častěji slýcháme od úspěšných manažerů příběhy o vyčerpání? O pocitu prázdnoty navzdory naplněným cílům a tichém pochybování, zda to vše vůbec stálo za to? Aktuální vědecké studie z předních institucí ukazují, že vztah mezi ctižádostí a spokojeností je daleko složitější, než jsme si mysleli.

Dvě tváře ctižádosti

Ne všechny formy ctižádosti působí na naši pohodu stejně. Analýza z časopisu Journal of Applied Psychology rozlišuje dva zásadně odlišné typy ambicí.

  • První typ, označovaný jako vnější ctižádost, vychází z touhy po vyšším postavení, většího majetku nebo převaze nad druhými
  • Druhý typ, vnitřní ctižádost, roste z osobního smyslu, hodnot a touhy po rozvoji

Toto rozlišení má praktické důsledky. Výzkum publikovaný v lednu 2025 zaměřený na top management odhalil, že 70 % nejvyšších vedoucích pozic zvažuje odchod z práce, aby ochránilo své duševní zdraví. Když se výzkumníci ptali na důvody, většina hovořila o vyčerpání plynoucím právě z vnější formy ctižádosti – nekonečného srovnávání se s druhými, honby za statusem, pocitu, že nic není dost.

Zajímavé je, že březnový průzkum agentury Ipsos realizovaný pro Sazku mezi 1015 lidmi z celé České republiky ukázal podobný trend. Češi hodnotili své štěstí v roce 2025 průměrně na 5,98 bodů z deseti, což představuje mírný pokles oproti předchozímu roku. Přitom téměř tři čtvrtiny respondentů věří, že peníze mohou přinést spokojenost – především však jako prostředek k finanční stabilitě, nikoliv jako cíl sám o sobě.

Tento rozdíl je podstatný. Vnitřní ctižádost spojená s osobním smyslem může skutečně vést k větší spokojenosti. Data publikované v mezinárodním psychologickém časopisu (Psicologia: Reflexão e Crítica) uvádějí, že lidé s jasnými životními cíli vykazují výrazně vyšší míru celkové životní spokojenosti. Klíčem je však motivace za těmito cíli.

Právě přetrvávající dominance vnější ctižádosti v pracovním prostředí vede k situaci, kterou dnes pozorujeme na nejvyšších úrovních firemní struktury.

Krize vedoucích pozic

Situace na nejvyšších úrovních firemní hierarchie dosáhla bezprecedentního kritického bodu. Rozsáhlý výzkum zahrnující 11 000 manažerských pozic odhalil znepokojivý trend nazývaný „vědomé odmítání vedení“. Lidé s vysokým potenciálem stále častěji odmítají povýšení, přestože k němu mají blízko.

Podíl talentovaných manažerů plánujících odchod zaznamenal markantní nárůst – téměř se zdvojnásobil z 13 na 21 %. Důvody jsou překvapivě konzistentní napříč zeměmi a odvětvími. Vedoucí pozice přestávají být vnímány jako cíl, ale spíše jako zátěž narušující kvalitu života.

Analýza ukázala další paradox. Zatímco nejvyšší vedení a odborníci bez vedoucích funkcí uvádějí relativně vyrovnanou pohodu, střední management skóruje nejhůře ve všech měřených oblastech rovnováhy mezi prací a osobním životem. Tito lidé čelí tlaku shora i zdola, často bez odpovídajících zdrojů nebo autonomie. Více než polovina všech vedoucích manažerů napříč úrovněmi udává pocity vyčerpání.

Proto stále více lidí aktivně hledá cesty, jak udržet ambice bez vyhoření. Jak říká David Ko, ředitel společnosti Calm zaměřené na duševní pohodu v rozhovoru pro Fortune: „Problém současné pracovní kultury spočívá v tom, že jsme dostupní nepřetržitě, ale nikdy jsme se nenaučili vypnout a skutečně se zregenerovat.“

Paradox měření spokojenosti

Jeden z nejpřekvapivějších poznatků současného výzkumu se týká samotné touhy po spokojenosti. Zjištění psychologů z University of California publikovaný v časopise Emotion odhalily zvláštní jev: čím více lidé touží po spokojenosti jako konkrétním cíli, tím méně ho často dosahují.

Výzkumníci tento paradox vysvětlují prostřednictvím mechanismu očekávání a hodnocení. Když si stanovíme spokojenost jako měřitelný cíl, automaticky začínáme své emocionální stavy neustále hodnotit. Na vlastní narozeninové oslavě se ptáme: „Jsem teď dostatečně šťastný?“ Odpověď je často zklamáním, protože naše očekávání byla nerealisticky vysoká.

Paradox udeří nejsilněji v okamžicích, kdy máme všechny předpoklady pro spokojenost – úspěšný projekt, povýšení, rodinná oslava. Právě v okamžicích, kdy by pocit spokojenosti měl být na nejvyšší úrovni, necítíme satisfakci, ale zklamání – protože nesplňujeme vlastní nadměrná očekávání.

Tento mechanismus má hlubší souvislosti se ctižádostí. Analýza publikovaná v European Journal of Operational Research rozlišuje mezi aspirací (srovnáváním se s vlastní minulostí) a ambicí (srovnáváním se s druhými). Oba faktory ovlivňují subjektivní pohodu, ale opačnými směry.

  • Zdravá aspirace – touha být lepší než včera – podporuje růst
  • Chronické srovnávání s druhými však podkopává spokojenost bez ohledu na skutečné úspěchy

Tento mechanismus vysvětluje, proč řada úspěšných lidí popisuje paradoxní pocit prázdnoty navzdory dosažení dlouho vytyčených cílů.

Generační posun v pohledu na úspěch

Globální zpráva o štěstí publikovaná Oxfordským centrem pro duševní zdraví v roce 2024, která analyzuje data ze 143 zemí, odhalila významný generační zlom. Tradiční vzorec životní spokojenosti – vysoká spokojenost v mládí, nižší ve středním věku, opět vysoká ve stáří – mizí v západních zemích.

Mladí lidé pod třicet let vykazují historicky nejnižší úroveň spokojenosti, zejména v Severní Americe a západní Evropě. Psychologové hovoří o tom, že současná generace prožívá cosi jako „krizi středního věku“ již kolem dvaceti let. Spojené státy poprvé od roku 2012 vypadly z dvacítky nejšťastnějších zemí právě kvůli poklesu pohody mladých.

Tento posun v generačním vnímání spokojenosti má důsledky pro chápání ctižádosti. Mladší generace stále častěji odmítá tradiční definici úspěchu zaměřenou primárně na kariérní postup a finanční zisk. Místo toho hledá práci spojenou se smyslem, flexibilitou a prostorem pro osobní vztahy.

Cesta k vyváženým ambicím

Dobrou zprávou je, že cesta vpřed existuje. Aktuální zjištění identifikují několik konkrétních strategií, které umožňují udržet zdravou ctižádost bez vyčerpání.

  • První strategie, kterou doporučuje David Ko, ředitel společnosti Calm zaměřené na duševní pohodu, vychází z práce s tělesným vnímáním. Prakticky jde o pravidelné pozastavení a uvědomění si fyzických signálů stresu – napětí v ramenou, změny dechu, únavy. Data potvrzují, že i desetiminutové mikro pauzy dokáží obnovit energii a produktivitu.
  • Druhá strategie vychází z principu „malých kroků“, který behaviorální věda označuje jako „incremental goal-setting“. Výzkum publikovaný v Journal of Applied Psychology ukazuje, že lidé zaměřující se na postupné zlepšování vykazují vyšší míru dlouhodobé spokojenosti než ti, kdo se fixují na vzdálené velké cíle. Místo otázky „Kde budu za pět let?“ se ptát „Co mohu zlepšit tento týden?“ Tato metoda pomáhá udržet motivaci bez přetížení z velikosti celkové ambice.
  • Třetí klíčová oblast, dokumentovaná rozsáhlou studií organizačního chování, spočívá v kvalitě pracovních vztahů. Poznatky ukazují zajímavý ale logický kontrast: ačkoliv lidé obecně vnímají ambice pozitivně, vztah k ambiciózním kolegům je složitější. Ctižádost spojená s pomocí druhým posiluje vztahy, zatímco konkurenční přístup může vyvolávat napětí. Právě pocit propojení s druhými je jedním z klíčových pilířů dlouhodobé spokojenosti.

Současně je důležité rozlišovat mezi různými životními oblastmi. Výzkumy konzistentně ukazují, že spokojenost s rodinou a zdravím nejvíce určuje celkovou pohodu. Pracovní úspěchy hrají roli, ale daleko menší, než bychom intuitivně čekali.

Změněný pohled na úspěch se odráží i ve vztahu k financím.

Peníze, štěstí a strop, který neexistuje

Dlouho platila teze psychologa a nositele Nobelovy ceny Daniela Kahnemana, že štěstí roste s příjmem pouze do určité hranice – tehdy stanovené na 75 000 dolarů ročně. Nad tímto prahem mělo další bohatství přinášet pouze marginální nárůst spokojenosti.

Nový výzkum Matthewa Killingswortha z Wharton School publikovaný v roce 2024 tuto teorii výrazně upravil. Ukázalo se, že korelace mezi příjmem a subjektivní pohodou pokračuje i u velmi vysokých příjmů, včetně milionářů. Klíčem však není absolutní výše příjmu, ale to, jak souvisí s pocitem jistoty a možností volby.

České výzkumy tento závěr podporují. Analýza agentury Ipsos realizovaná v březnu 2025 mezi více než tisícem Čechů ukázala, že preferovaná částka pro pocit „dostatku“ poprvé dosáhla pěti milionů korun. Zajímavější než samotné číslo je však důvod – lidé nehovořili o luxusu, ale o stabilitě, možnosti pomoci rodině a svobodě rozhodování o vlastním čase.

Tento posun perspektivy je významný zejména pro osoby s vyššími příjmy. Ukazuje, že samotné bohatství nepřinese automaticky spokojenost, ale správně použité zdroje mohou odstranit překážky bránící pohodě – chronický stres z nejistoty, nucené volby, nedostatek času na vztahy.

Nové měřítko úspěchu

Tradiční definice úspěchu založená primárně na kariérním postupu, příjmu a společenském postavení přestává fungovat jako spolehlivý ukazatel životní spokojenosti.

Výzkumy o dlouhodobé spokojenosti konzistentně identifikují několik dimenzí:

  • První je soulad mezi osobními hodnotami a každodenními činnostmi – lidé, kteří žijí v souladu se svými přesvědčeními, vykazují výrazně vyšší míru pohody bez ohledu na vnější úspěchy.
  • Druhá dimenze spočívá v kvalitě vztahů. Dlouhodobé studie trvající několik desetiletí opakovaně potvrzují, že za dlouhodobým štěstím stojí především hloubka a kvalita mezilidských vazeb, nikoliv kariéra a majetek.
  • Třetí dimenze souvisí s rovnováhou mezi výzvou a obnovou. Lidský organismus potřebuje období intenzivní aktivity i období regenerace. Chronické přetížení bez dostatečné obnovy vede k vyčerpání bez ohledu na to, jak smysluplná práce může být.
  • Čtvrtá dimenze je pocit příspěvku přesahující vlastní prospěch. Výzkumy ukazují, že lidé nacházející smysl v pomoci druhým či v práci s širším dopadem vykazují vyšší odolnost vůči stresu a celkově vyšší spokojenost.

Tyto dimenze nejsou v rozporu s ctižádostí. Spíše představují rámec, ve kterém může být zdravá ctižádost udržitelná dlouhodobě. Úspěch pak není definován pouze externími měřítky, ale především subjektivním pocitem naplnění, růstu a propojení s druhými.

Ambice bez vyhoření

Ctižádost sama o sobě není ani dobrá, ani špatná. Rozhodující je její zakotvení – vychází z touhy být lepší než druzí, nebo z touhy naplnit vlastní potenciál? Je spojena s jasným smyslem, nebo pouze s akumulací externích symbolů úspěchu?

Lidé na všech úrovních – od čerstvých absolventů po nejvyšší vedení – stále častěji přehodnocují, co pro ně úspěch skutečně znamená. Tradiční kariérní žebříček přestává být jediným nebo dokonce hlavním měřítkem.

Nejcennějším poznáním je, že udržitelná ctižádost vyžaduje pravidelnou sebereflexi. Ptát se: „Kam mě moje ambice vedou? Posilují mé vztahy, nebo je narušují? Cítím se více naplněný, nebo pouze unavenější?“ Tyto otázky nejsou známkou slabosti, ale součástí zralého přístupu k vlastnímu životu.

Když více než polovina manažerů uvádí vyčerpání a 70 % nejvyšších pozic dobrovolně odchází, možná nastal čas přehodnotit, co úspěch skutečně znamená.

Další čtení:

  1. Fast Company Ambition and Happiness Research – Průzkumová studie o pozitivním vztahu ambicí k profesnímu úspěchu a životní spokojenosti
  2. HR Dive Leadership Crisis Report 2025 – Analýza nadcházející krize ve vedení založená na výzkumu 11 000 manažerů a rostoucího vyhoření
  3. NIH Paradoxical Effects of Valuing Happiness – Peer-reviewed výzkum paradoxního efektu aktivního hledání štěstí na skutečnou životní pohodu
  4. Oxford Wellbeing Research Centre World Happiness Report 2024 – Globální zpráva o štěstí napříč věkovými skupinami zahrnující data ze 143 zemí
  5. Life4you.cz Průzkum štěstí Čechů 2025 – Výzkum agentury Ipsos zahrnující 1 015 českých respondentů o vnímání štěstí a spokojenosti
  6. Fortune Interview with Calm CEO David Ko – Praktické strategie zvládání ambicí v době rostoucího vyhoření podle CEO společnosti Calm